uvědomění?
Jsou okamžiky, hodiny, dny... kdy si víc než kdy dřív uvědomujete, že je něco tak, jak byste nechtěli aby bylo... Jenže co se s tím dá udělat?
Těžko říct... můžete proti těmhle myšlenkám bojovat... něco sníst, zabavit se, popít, cvičit a kdo ví co... jenže pak ulehnete do postele a pokud nejste totálně vyčerpaní, máte zas všeho plnou hlavu a jen tak s sebou melete v posteli, popřípadě koukáte do tmy/stropu...
Neříkám, že je to tak vážný... to zdaleka ne :)) Jen mám opět jednu z těch svých moc přemýšlivých nálad. Uvědomuju si chyby a to slavné "coby kdyby". A to je chyba... ano ano...
Nejvíc mě "baví" když si s někým jen tak píšu a on/a napíše "však bys mohla mít kluků, kolik bys jen chtěla... podívej se na sebe - pěkná, hubená, inteligentní..." někdy pokračují s dalšíma věcma, někdy ne... Jenže kde je pak ten problém? =D Hledám ho u sebe... Jsem moc vybíravá... A to jsem ze svých nároků už taky slevila :)) Anebo si prostě vybírám špatný typy... Těžko říct. Rozhodně prostě nemám ani nikdy mít nebudu těch 10 kluků na každym prstu...
"Nejlepší" je když pak potkáte někoho, u koho vám přijde, že se nemusíte nikterak přetvařovat, pitvořit a kdo ví co ještě... Cejtíte se s nim konečně sama sebou... Vyhovuje vám s názory, nemáte problém s tim, že (ne)dělá kdo ví co... Na vztahy má podobnej názor a takhle byste mohla mluvit do aleluja... Akorát vše má své ale - klasicky... Nejčastěji tyhle typy kluků bejvaj zadaný =D A nejčastěji takhle "vyhovujícího" kluka potkáte když to vůbec nečekáte... A ještě líp... Párkrát jste ho už dřív viděla, jenže to jste měla zalepený oči růžovejma brejlema, protože jste byla buď šťastně "zamilovaná"(jak jste si předtím myslela) nebo těsně po rozchodu totál vyčerpaná... Anebo jste prostě neměla svuj den a on asi taky ne atd. =D
Pak si říkáte "proč já si ho nevšimla už tehdy?" A nevíte co na to odpovědět... Jenže teď máte stejně smůlu, protože se stalo to a to a tamto a vy čekáte až se zas někdo takhle sám od sebe objeví. Otázkou je zda se dočkáte...
Myslíte, že je dobrý se prostě neozvat, protože vám ještě zbylo trochu "čehosi", co vám to prostě nedovoluje? Nebo jste natolik oblblá tím, co vám někdo napsal, že o vás onen kluk něco několikrát prohlásil, ačkoliv si říkáte, že prostě i kdyby to řekl (a měl pravdu), že vás to stejně netrápí...
Těžko říct... A takhle to jde dál a dál... a vy si říkáte, že se příště polepšíte... Jenže uděláte stejnou chybu - dáváte totiž všem tři šance... A přesto, že vám je s ním perfektně, tak se kvůli tomu svýmu strachu ze vztahů a z možnosti, že byste ho mohla mít začít ráda víc než je zdrávo, se mu prostě neozvete... děláte mrtvýho brouka... Po čase ho potkáte, srdíčko budete cejtit bud v krku nebo v kalhotkách =D a řeknete si "proč já byla tak blbá" =)))
No a když se vám náhodou po třech letech ozve s tím jak se vlastně máte... že on je spokojenej, šťastnej... má ženu a děcko... tak vám je na omdlení, protože byste to do něj nikdy neřekla :)))
P.S. tohle jsou tři/čtyři příběhy v jednom =D
A něco na poslech