ano...

prožila jsem ty nejlepší dva dny... vlastně tři dny a dvě noci.... ach... vzpomínky je to jediné co mě hřeje... ale o tom někdy jindy...

znáte ten pocit, že vám na někom neskutečně záleží.... že k němu cítíte něco, co nedokážete popsat... ale přitom víte, že od něj tohle nemůžete nikdy čekat, že bude opětovat....? obětovat?! ne.... Tak rádi byste mu to řekli, ale něco ve vás vás drží takovým způsobem, že když ho vidíte, mluvíte s ním, tak radši o hloupostech.... když se s ním loučíte, chcete mu říct "mám Tě rád(a)" ale nedokážete to.... následně si zazlíváte, že jste to nedokázali....

A co potom když tohle byste nejradši pověděli dvěma lidem.... dvěma odlišným a přitom si tak podobným lidem....Ale ne... 

Přestat na ně myslet... nevidět, nepsát, nemluvit... což stejně nepomůže, protože nemůžete zastavit ten tok myšlenek.... 

Ach jo.... 

Tak zase jindy drazí...